Monolog

Každý večer se vracel, a vlastně nevracel se večer, nýbrž téměř pravidelně v ranních hodinách.
Tedy: Každé ráno se vracel s pocitem naplněného a prožitého večera. Ale každý další a další
den si ta rozervaná existence uvědomovala, že ty večery vlastně nejsou naplněné, a už vůbec ne prožité.
Stávají se pouze povinností účastnit se jakého si společenského kolorytu, aby se nestal vyvržencem.
A ostatně jak to každý známe - povinnosti stávají se časem nesnášenými aktivitami, stávají se pouze kroky,
které stále dokola vykonáváme, abychom pouze něco, či někoho uspokojili.

V případě tohoto typicky bohémsky nesrozumitelného chlapce se ten koloryt stává spíše utíkáním před strachem -
utíkáním před strachem z vyvržení a strachem z toho, že svým pouhým nezájmem
o ten jistý koloryt přestane pro okolní svět existovat.

Znovu byla pokročilá ranní hodina, ale dnes to bylo jiné - nebyl opojen, nebyl opilý (i přesto že byl pátek) a v hlavě
se mu tudíž začal odehrávat monolog, který vlastně velmi reálně odrážel jeho stav,rozpoložení, sevření:
"Skutečně je lidskost - ano myslím tím lidskost, humánnost- tu přirozenost - Skutečně je lidskost tak neuvěřitelně nevděčná?
Proč musí člověk svoji lásku obhajovat i přes to, že ono citové zaujetí je vždy zřetelné? Proč musí dokazovat svoji
vstřícnost i přes to, že je naprosto zřejmá? Proč se tak těžko hledá důvěra, když se tak lehce ztrácí? A proč je tak těžké býti milován i přesto že vy milujete z celého svého srdce?"

Nevěděl co si odpovědět.
Nevěděl zkrátka proto, protože na tyto otázky odpověď neexistuje.