Ta chladná zářijová noc...

Furt ta stejná písnička dokola. Hraje mi tady a já to nechci vypnout.

Je chladná zářijová noc a znovu nemohu spát. Mám v hlavě zmatek - já vlastně nevím jestli je to nasraností anebo jenom tím, že by mi spánek připadal jako ztráta času.

(Už to hraje znova:

There's always one reason

to feel not good enough

...and it's hard at the end of the day)

A teď se ještě k tomu směju jak je celej ten svět divnej - jak nepochopitelnej.

- I ta debilní písnička vím jak se cítím.

Dochází mi energie a už nevím co si počít. Za normálních okolností bych tady smolil sarkastickou snůšku keců, ale dneska je to trochu jinak.

Venku skoro mrzne a já myslel že mi to nebude vadit - že vyjdu z toho klubu do tý kosy a připomenu si ty krásné večery klubové sezóny.

Vlastně jsem si to celé připomněl, ale zapomně ljsem, že k tomu všemu patří ten mrzutý příchod domů.

Mám pocit, že ke každému dnu v posledních dvou letech patří ten mrzutý příchod domů.

Vždycky se něco posere a vždycky je to moje vna - a mě už to nebaví.

Vždycky je někde nějákej zádrhel, kterej vám podkopne nohy, na které jste se celý den stavili.

A MĚ UŽ TO KURVA NEBAVÍ.

Čím jsem mohl tomuto světu ublížit

a čím a kým jsem kdy pohrdal?

Proč jsem beránkem obětním vyšší moci?

Vždyt žádnému z ďáblu jsem duši neprodal.

Ve kterém z okamžiků minulých jsem zaváhal?

kterým okamžikem minulým jsem kdy pohrdal?

a který okamžik jsem kdy promrhal?

Všechny. Všechny okamžiky jsem prodal.

Nechci žádný zadostiučnění ani lítost. Chci jenom důvod tohoto absurdního světa jež mě trestá.

A pak že na to mám ... .. Nikdo mě nezná a nechci aby mě někdo znal.

Už ani nevim pokolikátý to hraje, ale už to asi vypnu a usnu.

A snad se probudím jako ........

............ jako nikdo.

29/30.9.2010

2:33

Night Time

"ty si dřív dost pil, co?"
nestačil jsem se divit co to na mě chrlí. Takovejhle dotaz - to vás zarazí. A začnete si říkat - copak si teď o mě všichni myslí že chlastám?
Jo, asi jo - dřív to tak bylo, ale teď? Teď jsem možná až moc slušnej... skoro mě to překvapuje, jak jsem normální.
Vlastně když je někdo normální,tak je i nudnej - a být nudnej, to je fakt za trest.

A tak se snažím, abych se netvářil jak nezáživnej konzerativní blbec a snažím se vjet do starejch kolejí - tzn. něco tvořit, něco vymýšlet a porušovat všechna pravidla. Já jsem asi narodil proto, abych porušoval pravidla. Nic jinýho mě ani pořádně nebaví. Je v tom adrenalin a hlavně vize toho, že budete o něco "jinější" než ostatní.
Nikdy jsem nechtěl bejt stejnej jako ostatní a tak jsem se snažil docílit takoýho výsostnýho postavení ve společnosti - "ten kterej na všechno sere a jede si podle svýho". Potom vás to ale omrzí, tím starší člověk je, tím víc chce do společnosti zapadat a ne se z ní vykrucovat. A i to samo o sobě je depresivní... Kam zmizela ta naivita mládí? Že všechno můžeme a že všechno jde kyž se chce..?

HOVNO. I kdybych sebevíc chtěl, tak to prostě nejde. A je fakt těžký se s tímhle faktem smířit.
Já sem vyrůstal v prostředí, který bylo víc než liberální a vždycky mi rodiče říkali, že když budu chtít, tak se stačí snažit a půjde to. Jenže postupem času zjistíte,že to vlastně není pravda- že ať chcete cokoli, tak se musíte přetrhnout a flusat krev abyste toho mohli docílit.

Kdybych měl nesnášet všechny, který bych nesnášet měl, tak se zblázním. Ani nevíte jak rád bych tolik lidí nesnášel, ale prostě to nejde. Nevidím v tom smysl. A nejhorší na tom všem je, že lidi, které nesnášíte z vás i nadále dělají idiota a vy nemáte sílu tomu vzdorovat. Nadále ze sebe budete dělat idiota a nadále se budete na ulici usmívat a oni vám za zády stále dělají peklo.

Random words:
Stále nevím, jak popřát ti slovy.
Stále nevím, jak ztratit se z bludiště.
Stále nevím, jak schovat se za rohy
.odcházím ... snad příště, snad přístě.

Až za posledním večerem na kamenní dlažeb padnu,
a jedině až podáš mi ruku, tak se rozední,
A řeka snů, kterou si mu podal- v nenávratnu..
přece jen, přece jen se rozední..

Železniční most

Vítr vlažný nad železničním mostem,
čechral mu peří jeho vlasů.
A řeka snů, kterou protekl tvůj ideál
mu do očí vnesla lehkou slzu.

Dva osaměli a genius loci,
v temném objetí chladné noci.
Za svůj sen skládají si requiem
chlapče můj: carpe diem.

vyprávěl mi, jak zachrání svět,
ale koukal na tu řeku jak zanáší ho zpět.
Vyprávěl, jak mu zvadl jeho skromný květ,
jak nechápe ten svět a nechce se teď chvět.

Seděl jsem na tom starém mostě,
a vedle mě můj odraz, mé zrdcadlo,
a podemnou ta řeka snů,
- mezi životem a smrtí kyvadlo.

A jenom jedna věrná smrt nás hlídá.

Kolik talentu bylo ztraceno
při mrhání časem.
a kolik snů bylo zazděno
při invazi všedních dnů.

Kolik z nás už podlehlo
hlasům protivící svobodu
a kolik z nás už uteklo
před pravdou všedních dnů.

Hlídá nás jen smrt
a živí nás jen hlad
v iluzi drží nás jen hloupost
- drří nás o krok vzad.

Vzhlíželi jsme k šedým mrakům,
jako ke tvářím dávných ideálů.

Truchlili jsme nad hroby velikánů
a padali jsem ke kolenům - na poslední práh.

Buřiči i dekadenti odešli.
a před branami stojíme sami.

Kolik talentu bylo ztraceno,
a kolik snů bylo zazděno ...

3.VII. 2010, Písek, pocta J. Seifertovi

Jednou za čas přijde chvíle, "impuls" chceš-li, kdy nahlédneš pod povrch (tam kam se normálně nedostaneš) a zjistíš kdo je ti skutečným přítelem... Je mi vskutku jedno jak dlouho se s kým znám, nebo s kým kdo chodí nebo s kým se kdo nebaví, ale mě už se tahle přetvářka, povrchnost a čistá hloupost lidí zabodává do srdce. Člověk by se měl naučit být vděčný - nejen za materialistické nicotnosti a občasný telefonát, ale i třeba za takové "banálnosti" jakými jsou lidský soucit, upřímná slova a za ten kus srdce co jeden občas rozhazovačně daruje. Už je mi to prostě nějak po srsti otevřít svou náruč každému, ale do morku kostí zabolí, když jeden tu náruč vykrade a ani se neohlédne a klopítá si dál k dalšímu blbci jako jsem já.
Věř tomu nebo ne, ale takovej je každej druhej – a vlastně: kdyby aspoň každej druhej!
Je vlastně téměř nemožné narazit na člověka, který by pochopil, že se jeden druhému neotevře jen tak, ale že je tam za tím někde schován člověk, který to vlastně myslí dobře. Ale kdyby si náhodou takovýho jednou našel, tak věz že si našel pravého přítele. A takový člověk od té otevřené náruče už nikdy neodejde...
„Láska se podobá rannímu stínu, v každém okamžiku bývá menší; ale přátelství se podobá stínu večernímu, roste - dokud slunce života nezapadne.“ – Jean De La Fontaine
Je druhého července a za cvhíli již odbije druhá hodina ranní a tím nejtěžším bojem je utřídit si myšlenky – když se ti to ovšem povede, tak možná i jednou usneš bez nočních mur.
Dobrou noc Praho, a dobře se vyspi – zítra tě uvidím už v zcela jiném světle.

the everyday teardrop

Alicia Keys & Adam Levine - Wild Horses (Rolling Stones cover)

I crossed my fingers
and made my step
through to the irresistable faith of the unknown

All I ever wanted
was to give a slight smile
with the story of life in which i'm thrown

Blow away the memories with no resolution
and gently sweep
your unfulfilled dreams

Kiss goodbye the wild horses
of your crazy unbound days
and river-tear streams

--

Someday i will stand up and fight-
fight the neverending everyday teardrop.

Stínohra mých barev

Stínohra mých barev.
- jak prolíná se stín se slunečním svitem,
život se smrtí, smrt s životem.

Stínohra mých barev.
- jak zápasí žízeň a hlad,
vzduch a voda, voda a vzduch.

Stínohra mých barev.
- jak nesnáší se den a noc,
smích a pláč, pláč a smích.

Stínohra mých barev.
- jak milují se krutost a něha,
láska a nenávist a krutost němých snů.

Jen kdyby láska sama zněla,
a píseň touhy pěla.
Jen kdyby něha stále žila,
ale špetku smrti měla...

Lehkost bytí, víc než krutá.
Krutost žití, víc než lehká.
hloupost lidí, víc než němá.
němost tváří, víc než hloupá.

Hloupost bytí, víc ne němá.
Němost žití, víc než hloupá.
Lehkost lidí, víc než krutá.
Krutost tváří, víc než lehká.

Bílou nocí byl černý den,
tisíce falešných jmen.
Ale navzdory pověstem,
volali že hoří říšský sněm.

Květnové Dny [sb. Přilba hlíny (1945)] - Jaroslav Seifert

Snad přece jenom jednou za život
je dopřáno nám spatřit budoucnost
a jenom jedna věrná smrt
nás hlídá.

Noc první, růžová,
vám polštář čechrala
z kamení dlažeb.
Kosi zpívali
a kaštan nesl svícny obřadně,
když už se stmívalo.

Noc druhá, zelená,
kdy padal teplý déšť
na vaše helmice, ta byla plná hvězd,
jak bývají noci májové.

Noc třetí sršela však jiskrami,
čtvrtá noc měla příchuť popela
a páchla po kouři jak rozbořený krb.

Co bylo potom, to již nevíme,
to se již tančilo a to se plakalo
a bílým sestřičkám se strašně chtělo spát,
však přece ještě šly a ještě tančily
a na nosítkách usychala krev.

Noc první byla plná nadějí,
noc druhá byla plná nadějí,
noc třetí byla plná nadějí ,
a čtvrtá noc ..
To muži svírali
své granáty tak jako ňadra žen,
noc třetí byla plná nadějí,
noc čtvrtá byla ze všech nejhorší.

A kdo dal tankům křídla?
Kdo?

Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší,
to volali, že hoří Pražský hrad.
Však časně zrána ruka obhroublá
mně padla do mých.
Jak se jmenoval
ten rudý voják, už jsem zapomněl,
však jeho ruku držím dodneška.

Noc pátá poté byla bílým dnem.

Cizinec

Nerozumíš-li mým snům,
uteč z mého života...

Nerozumíš-li mým skutkům,
nech mne plynout dál...

Kdybych tě neznal, řekl bych že se známe..
a nyní tě znám - dopodrobna - až moc.

Teď už můžeš.

Nebylo ti souzeno chlapče,
doufej v jasnější zítřky...
Nebylo ti dáno, chlapče,
z plného hrdla křič - teď už můžeš.

Svého tygra už víckrát neuvidíš,
až za posledním zítřkem ho uslyšíš.
Nebylo ti souzeno, chlapče,
jdi kam tě nohy ponesou - teď už můžeš.

Doufej, že už nezklameš,
- a věř, že obstojíš.
Ovšem nebylo ti dáno chlapče,
hledej svůj odraz na hladině - teď už ho uvidíš.

Nekrvácíš, neumíráš,
ani bolest ani hlad tě neprovází.
Ale neb\lo ti souzeno,
roztáhni svá křídla jak jen to jde - teď už můžeš.

Možná věříš
Možná nevěříš
Možná sníš
Možná jsi vzhůru.
Ale jsi přece pánem svého světa
a strůjcem svého štěstí.
Od prachu a popelu jses očistil,
a teď letíš za svým snem a křídla tě nesou dál a dál,
kam až budeš chtít.

- jsi už totiž volný - teď už můžeš.

Ztracen.

Ztracen mezi prostorem možného a nemožného.
Tisíce dnů samoty ve mne zanechávají stopy - - stopy nemoci.

Z prostoru nemožného bere se ve mne nenávist. Přestávám snášet manýry prachobyčejných sobců.
Přátelé stávají se archaismem a návrat ke kořenům je jediným řešením.

Nikdo není ten, kým se jeví.
Každý nese si za očima nahrnutý prach a špínu vlastních dutin.
Můj samozvaný kruh přátel vytratil se.
Každý hnán za svými ideály vzdal se svého vlastního těla.
Potlačování strachem ze ztráty své syntetické pózy vzdalují se mi od končeků prstů a
padají dál - do propasti vlastního afektu a naivity.

Opadávají jako podzimní listy stromů na ostrově bájných střelců a zbyla už jen kostra stromu,
který kdysi zářil barvami letní extáze.

Ale kostra je právě ta nejpřirozenější póza těchto tichých stromů.


Zapomněli jsme kdo jsme.

Jen mi stačí ohlédnout se a odkrýt tu spoušť co jsem za sebou zanechal.

Na zkrvavených kolenou svou duši jsem zaprodal -- a ted jsem tu, abych jí získal zpět.

Uzavřený v sobě - jsem disidentem moderní doby.

Restaurace na nádraží

Restaurace na nádraží,
skulinka pro duši,
útočiště klulturních barbarů,
nejde mi to přes uši.

Restaurace na nádraží,
zahojí všechny neviditelné rány,
útočiště notoriků a zlaté mládeže,
písně opuštěných srdcí -- kdysi tu hrály.

Restaurace na nádraží,
tam kde poprvé i naposledy napiješ se,
tam kde skleničky chodí po špičkách,
tam .. kde navždy zamiluješ se.

Nikdy neztratil jsem se tu mezi stoly,
ani za okny tu nikdy neprší
Je to m oje skromná skulinka pro duši
moje restaurace na nádraží.

Esej

-
Jediné co mě o této pochmurné etapě světa napadá je, že životě prostě není fér. A s tím se musíme smířit. Každý druhý by světu předkládal revoluční teorie a utopické ideály o tom, jak by svět měl vypadat, abychom se měli všichni dobře a nemuseli se trápit nástrahami denodenního života, ale je vůbec možné přijít s uspořádáním, které by nás všechny hodilo do situace kde si budeme rovni a budeme se všichni mít báječně? To už sme tu přeci jednou měli – a měl snad Engels s Marxem se svojí revolucí úspěch? No, byl to dobrý, ale jak už všichni až moc dobře víme, neuskutečnitelný nápad.
A to jsou jen dva z více než šesti miliard snílku kteří každý večer usínají a nechávají si zdát o své utopické podobě světa. Ano - každý z nás, každý člověk na tomto světě, je snílkem. Každý má své ideály a každý chce něčeho dosáhnout – ať už chce změnit svět, anebo se stát popelářem.
A některým z nich se podaří svých ideálů aspoň částečně dosáhnout, ale poté vždycky přijde pád a neúspěch. A neúspěch je právě to, co dnešní svět pohání. Neúspěch nás nutí dosahovat ještě vyšších met než kdy předtím.
O dnešním světe si myslím jenom to, že nežije budoucností, jak tomu kdysi bývalo. Zdecimovaní předchozími neúspěchy jsme se naučili nedoufat v jasnější zítřky a pouze se v tuto momentální chvíli stále předháníme a pouze tím tento celý kolos poháníme a tlačíme kupředu. Někdy rychleji, někdy pomaleji.
A v té závisti a v tom předhánění se občas zapomínáme na ty, leckdy důležitější aspekty, které svět dříve poháněly. Možná ani ty konkrétní aspekty neexistují, a proto nejsem schopen je jmenovat. Možná je nedokážu jmenovat, protože jsem narodil už do doby, která zapomněla na něco, co kdysi bylo důležitější než peníze a úspěch, a neexistuje nikdo, kdo by mi tyhle věci připomněl.
Anebo to takhle bylo odjakživa? Byl lidský život vždy jenom o tom, že jsme chtěli za každou cenu být nejlepší a za každou cenu doshánout jen toho nejlepšího? A komu se tohle vlastně někdy povedlo?

Myslel jsem si, že život kažého znás je o tom, jak k němu přistoupíme a jak ho uchopíme a jak s ním naložíme, ale i za těch krátkých 19 let jsem zjistil, že se nemůžeme vyhnout tomu, že každá maličkost co nás obklopuje (od přehnaně konzumní společnost až po prachobyčejnou lásku) ovlivňuje každý náš krok a každé naše slovo, a to samo o sobě ovliňuje průběh našich životů.
Existuje takové zvláštní propojení jednotlivých lidských životů a momentální podobou světa jako ho známe. Každý asi svými vlastními rozhodnutími ovlivňujeme svět, každý se vlastně podílíme na chodu tohoto obrovského kolosu a ani o tom nevíme.

Já vlastně ani nevím, co si o tomhle světě myslím. Vždyť ani tohle krátké zamyšlení nedává smysl.
On vlastně ani celý svět nedává smysl, tak jak si o něm může někdo něco myslet? Je tak těžké celý svět uchopit do jedné dlaně a utvořit si o něm názor. A právě proto bude možná lehčí nezabývat se tím, o čem náš život vlastně je a zkrátka žít dnešním dnem a nemyslet na to, co s námi bude v roce 2012, nebo jaké to bude až budeme všichni staří a nudní.

Ono už to nějak dopadne. Tyhle témata nás akorát svazují a brání nám žít tak, jak jsme o tom kdysi snili.

Šest miliard lidí, šest miliard duší a šest miliard snů – máme snad na to je všechny ovlivnit?

Bez Názvu

Dotknout se nebe...
Každý máme svůj sen.
Projít si peklem...
Trápit se nocí i dnem.

Zdálo se mi, že už jsem na dosah,
zdálo se mi že žiju kazdým dnem.
Necítil jsem nic než euforii,
a pouze úsměv cizí tváře stal se mým snem.

The latest days

So, the days are back with me,
the northern breeze and southern see,
waiting for my turn to be free,
aw my life just blows past me.

Standing on a hill,
feeling the vibe from underneath,
only observing, dreaming,
being able to breath.

Days and weeks have passed,
and the crushes still last.
The virginity of heroes has gone,
an the world just turns too fast.

What have I become? The hero of youth?
What have I become? The saboteur of truth?
What am I waiting for? The answer to my lies?
What am I waiting for? The pressure to survive?

Fairytale

Imagine a day when you will touch me,
a million buterflies will fly through you veins.
Imagine a second when you will kiss me,
a thousand fireflies will save the world from rain.