Ztracen.

Ztracen mezi prostorem možného a nemožného.
Tisíce dnů samoty ve mne zanechávají stopy - - stopy nemoci.

Z prostoru nemožného bere se ve mne nenávist. Přestávám snášet manýry prachobyčejných sobců.
Přátelé stávají se archaismem a návrat ke kořenům je jediným řešením.

Nikdo není ten, kým se jeví.
Každý nese si za očima nahrnutý prach a špínu vlastních dutin.
Můj samozvaný kruh přátel vytratil se.
Každý hnán za svými ideály vzdal se svého vlastního těla.
Potlačování strachem ze ztráty své syntetické pózy vzdalují se mi od končeků prstů a
padají dál - do propasti vlastního afektu a naivity.

Opadávají jako podzimní listy stromů na ostrově bájných střelců a zbyla už jen kostra stromu,
který kdysi zářil barvami letní extáze.

Ale kostra je právě ta nejpřirozenější póza těchto tichých stromů.


Zapomněli jsme kdo jsme.

Jen mi stačí ohlédnout se a odkrýt tu spoušť co jsem za sebou zanechal.

Na zkrvavených kolenou svou duši jsem zaprodal -- a ted jsem tu, abych jí získal zpět.

Uzavřený v sobě - jsem disidentem moderní doby.