Vítr vlažný nad železničním mostem,
čechral mu peří jeho vlasů.
A řeka snů, kterou protekl tvůj ideál
mu do očí vnesla lehkou slzu.
Dva osaměli a genius loci,
v temném objetí chladné noci.
Za svůj sen skládají si requiem
chlapče můj: carpe diem.
vyprávěl mi, jak zachrání svět,
ale koukal na tu řeku jak zanáší ho zpět.
Vyprávěl, jak mu zvadl jeho skromný květ,
jak nechápe ten svět a nechce se teď chvět.
Seděl jsem na tom starém mostě,
a vedle mě můj odraz, mé zrdcadlo,
a podemnou ta řeka snů,
- mezi životem a smrtí kyvadlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat