Železniční most

Vítr vlažný nad železničním mostem,
čechral mu peří jeho vlasů.
A řeka snů, kterou protekl tvůj ideál
mu do očí vnesla lehkou slzu.

Dva osaměli a genius loci,
v temném objetí chladné noci.
Za svůj sen skládají si requiem
chlapče můj: carpe diem.

vyprávěl mi, jak zachrání svět,
ale koukal na tu řeku jak zanáší ho zpět.
Vyprávěl, jak mu zvadl jeho skromný květ,
jak nechápe ten svět a nechce se teď chvět.

Seděl jsem na tom starém mostě,
a vedle mě můj odraz, mé zrdcadlo,
a podemnou ta řeka snů,
- mezi životem a smrtí kyvadlo.

A jenom jedna věrná smrt nás hlídá.

Kolik talentu bylo ztraceno
při mrhání časem.
a kolik snů bylo zazděno
při invazi všedních dnů.

Kolik z nás už podlehlo
hlasům protivící svobodu
a kolik z nás už uteklo
před pravdou všedních dnů.

Hlídá nás jen smrt
a živí nás jen hlad
v iluzi drží nás jen hloupost
- drří nás o krok vzad.

Vzhlíželi jsme k šedým mrakům,
jako ke tvářím dávných ideálů.

Truchlili jsme nad hroby velikánů
a padali jsem ke kolenům - na poslední práh.

Buřiči i dekadenti odešli.
a před branami stojíme sami.

Kolik talentu bylo ztraceno,
a kolik snů bylo zazděno ...

3.VII. 2010, Písek, pocta J. Seifertovi