Ztracen.

Ztracen mezi prostorem možného a nemožného.
Tisíce dnů samoty ve mne zanechávají stopy - - stopy nemoci.

Z prostoru nemožného bere se ve mne nenávist. Přestávám snášet manýry prachobyčejných sobců.
Přátelé stávají se archaismem a návrat ke kořenům je jediným řešením.

Nikdo není ten, kým se jeví.
Každý nese si za očima nahrnutý prach a špínu vlastních dutin.
Můj samozvaný kruh přátel vytratil se.
Každý hnán za svými ideály vzdal se svého vlastního těla.
Potlačování strachem ze ztráty své syntetické pózy vzdalují se mi od končeků prstů a
padají dál - do propasti vlastního afektu a naivity.

Opadávají jako podzimní listy stromů na ostrově bájných střelců a zbyla už jen kostra stromu,
který kdysi zářil barvami letní extáze.

Ale kostra je právě ta nejpřirozenější póza těchto tichých stromů.


Zapomněli jsme kdo jsme.

Jen mi stačí ohlédnout se a odkrýt tu spoušť co jsem za sebou zanechal.

Na zkrvavených kolenou svou duši jsem zaprodal -- a ted jsem tu, abych jí získal zpět.

Uzavřený v sobě - jsem disidentem moderní doby.

Restaurace na nádraží

Restaurace na nádraží,
skulinka pro duši,
útočiště klulturních barbarů,
nejde mi to přes uši.

Restaurace na nádraží,
zahojí všechny neviditelné rány,
útočiště notoriků a zlaté mládeže,
písně opuštěných srdcí -- kdysi tu hrály.

Restaurace na nádraží,
tam kde poprvé i naposledy napiješ se,
tam kde skleničky chodí po špičkách,
tam .. kde navždy zamiluješ se.

Nikdy neztratil jsem se tu mezi stoly,
ani za okny tu nikdy neprší
Je to m oje skromná skulinka pro duši
moje restaurace na nádraží.

Esej

-
Jediné co mě o této pochmurné etapě světa napadá je, že životě prostě není fér. A s tím se musíme smířit. Každý druhý by světu předkládal revoluční teorie a utopické ideály o tom, jak by svět měl vypadat, abychom se měli všichni dobře a nemuseli se trápit nástrahami denodenního života, ale je vůbec možné přijít s uspořádáním, které by nás všechny hodilo do situace kde si budeme rovni a budeme se všichni mít báječně? To už sme tu přeci jednou měli – a měl snad Engels s Marxem se svojí revolucí úspěch? No, byl to dobrý, ale jak už všichni až moc dobře víme, neuskutečnitelný nápad.
A to jsou jen dva z více než šesti miliard snílku kteří každý večer usínají a nechávají si zdát o své utopické podobě světa. Ano - každý z nás, každý člověk na tomto světě, je snílkem. Každý má své ideály a každý chce něčeho dosáhnout – ať už chce změnit svět, anebo se stát popelářem.
A některým z nich se podaří svých ideálů aspoň částečně dosáhnout, ale poté vždycky přijde pád a neúspěch. A neúspěch je právě to, co dnešní svět pohání. Neúspěch nás nutí dosahovat ještě vyšších met než kdy předtím.
O dnešním světe si myslím jenom to, že nežije budoucností, jak tomu kdysi bývalo. Zdecimovaní předchozími neúspěchy jsme se naučili nedoufat v jasnější zítřky a pouze se v tuto momentální chvíli stále předháníme a pouze tím tento celý kolos poháníme a tlačíme kupředu. Někdy rychleji, někdy pomaleji.
A v té závisti a v tom předhánění se občas zapomínáme na ty, leckdy důležitější aspekty, které svět dříve poháněly. Možná ani ty konkrétní aspekty neexistují, a proto nejsem schopen je jmenovat. Možná je nedokážu jmenovat, protože jsem narodil už do doby, která zapomněla na něco, co kdysi bylo důležitější než peníze a úspěch, a neexistuje nikdo, kdo by mi tyhle věci připomněl.
Anebo to takhle bylo odjakživa? Byl lidský život vždy jenom o tom, že jsme chtěli za každou cenu být nejlepší a za každou cenu doshánout jen toho nejlepšího? A komu se tohle vlastně někdy povedlo?

Myslel jsem si, že život kažého znás je o tom, jak k němu přistoupíme a jak ho uchopíme a jak s ním naložíme, ale i za těch krátkých 19 let jsem zjistil, že se nemůžeme vyhnout tomu, že každá maličkost co nás obklopuje (od přehnaně konzumní společnost až po prachobyčejnou lásku) ovlivňuje každý náš krok a každé naše slovo, a to samo o sobě ovliňuje průběh našich životů.
Existuje takové zvláštní propojení jednotlivých lidských životů a momentální podobou světa jako ho známe. Každý asi svými vlastními rozhodnutími ovlivňujeme svět, každý se vlastně podílíme na chodu tohoto obrovského kolosu a ani o tom nevíme.

Já vlastně ani nevím, co si o tomhle světě myslím. Vždyť ani tohle krátké zamyšlení nedává smysl.
On vlastně ani celý svět nedává smysl, tak jak si o něm může někdo něco myslet? Je tak těžké celý svět uchopit do jedné dlaně a utvořit si o něm názor. A právě proto bude možná lehčí nezabývat se tím, o čem náš život vlastně je a zkrátka žít dnešním dnem a nemyslet na to, co s námi bude v roce 2012, nebo jaké to bude až budeme všichni staří a nudní.

Ono už to nějak dopadne. Tyhle témata nás akorát svazují a brání nám žít tak, jak jsme o tom kdysi snili.

Šest miliard lidí, šest miliard duší a šest miliard snů – máme snad na to je všechny ovlivnit?