"ty si dřív dost pil, co?"
nestačil jsem se divit co to na mě chrlí. Takovejhle dotaz - to vás zarazí. A začnete si říkat - copak si teď o mě všichni myslí že chlastám?
Jo, asi jo - dřív to tak bylo, ale teď? Teď jsem možná až moc slušnej... skoro mě to překvapuje, jak jsem normální.
Vlastně když je někdo normální,tak je i nudnej - a být nudnej, to je fakt za trest.
A tak se snažím, abych se netvářil jak nezáživnej konzerativní blbec a snažím se vjet do starejch kolejí - tzn. něco tvořit, něco vymýšlet a porušovat všechna pravidla. Já jsem asi narodil proto, abych porušoval pravidla. Nic jinýho mě ani pořádně nebaví. Je v tom adrenalin a hlavně vize toho, že budete o něco "jinější" než ostatní.
Nikdy jsem nechtěl bejt stejnej jako ostatní a tak jsem se snažil docílit takoýho výsostnýho postavení ve společnosti - "ten kterej na všechno sere a jede si podle svýho". Potom vás to ale omrzí, tím starší člověk je, tím víc chce do společnosti zapadat a ne se z ní vykrucovat. A i to samo o sobě je depresivní... Kam zmizela ta naivita mládí? Že všechno můžeme a že všechno jde kyž se chce..?
HOVNO. I kdybych sebevíc chtěl, tak to prostě nejde. A je fakt těžký se s tímhle faktem smířit.
Já sem vyrůstal v prostředí, který bylo víc než liberální a vždycky mi rodiče říkali, že když budu chtít, tak se stačí snažit a půjde to. Jenže postupem času zjistíte,že to vlastně není pravda- že ať chcete cokoli, tak se musíte přetrhnout a flusat krev abyste toho mohli docílit.
Kdybych měl nesnášet všechny, který bych nesnášet měl, tak se zblázním. Ani nevíte jak rád bych tolik lidí nesnášel, ale prostě to nejde. Nevidím v tom smysl. A nejhorší na tom všem je, že lidi, které nesnášíte z vás i nadále dělají idiota a vy nemáte sílu tomu vzdorovat. Nadále ze sebe budete dělat idiota a nadále se budete na ulici usmívat a oni vám za zády stále dělají peklo.
Random words:
Stále nevím, jak popřát ti slovy.
Stále nevím, jak ztratit se z bludiště.
Stále nevím, jak schovat se za rohy
.odcházím ... snad příště, snad přístě.
Až za posledním večerem na kamenní dlažeb padnu,
a jedině až podáš mi ruku, tak se rozední,
A řeka snů, kterou si mu podal- v nenávratnu..
přece jen, přece jen se rozední..
