Jednou za čas přijde chvíle, "impuls" chceš-li, kdy nahlédneš pod povrch (tam kam se normálně nedostaneš) a zjistíš kdo je ti skutečným přítelem... Je mi vskutku jedno jak dlouho se s kým znám, nebo s kým kdo chodí nebo s kým se kdo nebaví, ale mě už se tahle přetvářka, povrchnost a čistá hloupost lidí zabodává do srdce. Člověk by se měl naučit být vděčný - nejen za materialistické nicotnosti a občasný telefonát, ale i třeba za takové "banálnosti" jakými jsou lidský soucit, upřímná slova a za ten kus srdce co jeden občas rozhazovačně daruje. Už je mi to prostě nějak po srsti otevřít svou náruč každému, ale do morku kostí zabolí, když jeden tu náruč vykrade a ani se neohlédne a klopítá si dál k dalšímu blbci jako jsem já.
Věř tomu nebo ne, ale takovej je každej druhej – a vlastně: kdyby aspoň každej druhej!
Je vlastně téměř nemožné narazit na člověka, který by pochopil, že se jeden druhému neotevře jen tak, ale že je tam za tím někde schován člověk, který to vlastně myslí dobře. Ale kdyby si náhodou takovýho jednou našel, tak věz že si našel pravého přítele. A takový člověk od té otevřené náruče už nikdy neodejde...
„Láska se podobá rannímu stínu, v každém okamžiku bývá menší; ale přátelství se podobá stínu večernímu, roste - dokud slunce života nezapadne.“ – Jean De La Fontaine
Je druhého července a za cvhíli již odbije druhá hodina ranní a tím nejtěžším bojem je utřídit si myšlenky – když se ti to ovšem povede, tak možná i jednou usneš bez nočních mur.
Dobrou noc Praho, a dobře se vyspi – zítra tě uvidím už v zcela jiném světle.