Stínohra mých barev

Stínohra mých barev.
- jak prolíná se stín se slunečním svitem,
život se smrtí, smrt s životem.

Stínohra mých barev.
- jak zápasí žízeň a hlad,
vzduch a voda, voda a vzduch.

Stínohra mých barev.
- jak nesnáší se den a noc,
smích a pláč, pláč a smích.

Stínohra mých barev.
- jak milují se krutost a něha,
láska a nenávist a krutost němých snů.

Jen kdyby láska sama zněla,
a píseň touhy pěla.
Jen kdyby něha stále žila,
ale špetku smrti měla...

Lehkost bytí, víc než krutá.
Krutost žití, víc než lehká.
hloupost lidí, víc než němá.
němost tváří, víc než hloupá.

Hloupost bytí, víc ne němá.
Němost žití, víc než hloupá.
Lehkost lidí, víc než krutá.
Krutost tváří, víc než lehká.

Bílou nocí byl černý den,
tisíce falešných jmen.
Ale navzdory pověstem,
volali že hoří říšský sněm.

Květnové Dny [sb. Přilba hlíny (1945)] - Jaroslav Seifert

Snad přece jenom jednou za život
je dopřáno nám spatřit budoucnost
a jenom jedna věrná smrt
nás hlídá.

Noc první, růžová,
vám polštář čechrala
z kamení dlažeb.
Kosi zpívali
a kaštan nesl svícny obřadně,
když už se stmívalo.

Noc druhá, zelená,
kdy padal teplý déšť
na vaše helmice, ta byla plná hvězd,
jak bývají noci májové.

Noc třetí sršela však jiskrami,
čtvrtá noc měla příchuť popela
a páchla po kouři jak rozbořený krb.

Co bylo potom, to již nevíme,
to se již tančilo a to se plakalo
a bílým sestřičkám se strašně chtělo spát,
však přece ještě šly a ještě tančily
a na nosítkách usychala krev.

Noc první byla plná nadějí,
noc druhá byla plná nadějí,
noc třetí byla plná nadějí ,
a čtvrtá noc ..
To muži svírali
své granáty tak jako ňadra žen,
noc třetí byla plná nadějí,
noc čtvrtá byla ze všech nejhorší.

A kdo dal tankům křídla?
Kdo?

Noc čtvrtá byla ze všech nejdelší,
to volali, že hoří Pražský hrad.
Však časně zrána ruka obhroublá
mně padla do mých.
Jak se jmenoval
ten rudý voják, už jsem zapomněl,
však jeho ruku držím dodneška.

Noc pátá poté byla bílým dnem.